Můj poslední zápis byl o tom, že mám evidentní PPP (poruchu příjmu potravy). Bojuju s tím už dlouho - před třemi lety, po rozchodu, jsem vážila asi 80kg (vím, že spousta z vás tady by za takovou váhu dala nevím co, ale při mé výšce 158 centimetrů to vypadalo už jako dost morbidní obezita). Prostě "krásných" 22 kilo nadváhy. 

Rozchod byl poměrně krutý. Tehdejší přítel mne podváděl s jednou slečnou, o čemž věděli vlastně všichni naši společní přátelé (a já se to, tradičně, dozvěděla až jako ten poslední blbec z facebooku, na kterém zůstal u mě na PC přihlášený. Patetické vzpomínání, nepodstatné, pardon). Tehdy mě vlastně vyhodil z bytu, zůstala mi jedna cestovní taška a já díkybohu do druhého dne sehnala bydlení. Společné přátele, které jsme měli, jsem ze dne na den "odstřihla", přestala jsem se s nimi bavit, stýkat, psát si s nimi. A začala se bavit s úplně jinou sortou lidí. Věčné večerní párty, občas 7 dní v týdnu, do toho škola - do šesti do rána po barech, dvě hodiny spánku a pak škola - do pěti, pak zase do baru. Neměla jsem moc peněz, takže jsem většinou ani nepila, ale zároveň ani nejedla, takže jsem se během měsíce a půl dopracovala na váhu 52 kilo. 

Takhle to vypadalo před rozchodem a po zhubnutí:

Tehdy mi nedošlo, že je to vlastně strašně špatně a mé "stravovací" návyky pokračovaly. Všichni mě chválili, jak jsem krásně hubená, jak mi to sluší a já nabyla nové "sebevědomí". Začala jsem pracovat v baru, což je na sebevědomí každé dívky vlastně takový "balzám", každou směnu nabídky na rande, pochvaly, lichotky. Ale dvanáctky noční za barem jsou taky docela záhul na organismus. Mé jídlo většinou spočívalo v brambůrcích přes noc, ráno jsem slupla něco z hladového okna, šla spát a večer nanovo. 

Po necelém půl roce jsem se ale zamilovala a začla chodit s dalším chlapem. Bohužel, psychicky narušeným, takže moje duševní pohoda šla taky do háje. Nebyl aktivní, miloval vysedávání doma a přecpávání se jídlem, takže jsem se z 52 kilo dostala zase na 65, začala být nešťastná, nárazově cvičit, do toho tvrdé redukční diety, pak zase období, kdy jsem pár kilo zhubla a začala zase s tím příšerným "lehavým" stylem života. A tak pořád dokola, začarovaný kruh. Semtam jsem jídlo vyzvracela, někdy jsem nejedla vůbec. Vydrželi jsme spolu přesně dva roky. Po rozchodu stejný scénář, jen s tím rozdílem, že jsem "nepařila", ale jen pracovala za barem, ale na jídlo nebylo ani pomyšlení. Občas jsem zjistila, že jsem třeba týden v kuse nejedla, zase mi lezly kosti. 

Následoval další vztah, který mám doteď. Partner je zodpovědný a se sebou srovnaný, rozumný a dostal mě do takové psychické pohody, že jsem absolutně neměla potřebu řešit postavu. Takže jsem se za pět měsíců zase vyjedla do těch pětašedesáti. A zase to začalo. Diety, přehnané cvičení, zvracení. Letos po vánocích jsem se rozhodla, že s tím opravdu něco udělám, ale zase jsem sklouzla ke zvracení a nejezení. 

Mnoho z vás mě tu tak trochu pomyslně nakoplo do zadku, že bych se svou PPP měla začít něco dělat, proto jsem se zamyslela a momentálně se opravdu snažím. Už přes tři týdny jsem vzorná. Prasím, občas. Včera jsem sežrala zmrzlinu a dneska zase. Ale co, měla jsem na ni chuť. Jsem čtyřikrát do týdne ve fitku, jedu podle plánu sestaveného trenérem. Vidím výsledky, rostou mi svaly a jsem neskutečně šťastná, protože mě ten progres motivuje, mám ze sebe obrovskou radost, protože si ve fitku konečně nepřipadám tak ztracená. A vím, že to možná nebude celou dobu tak jednoduché, jak se to jeví teď, ale už nikdy, NIKDY nechci nejíst a zvracet... 

Děkuju vám všem, kteří mě tady svými blogy a komentáři motivujete. Vážím si každého z vás a obdivuji vaše pokroky! 

Aktuální forma: